Jak mi nefungovalo psaní deníku

Hodně častým návykem, skloňovaným v souvislosti s osobním rozvojem, je psaní deníku. Zkoušel jsem ho několikrát, ale nikdy mi to nefungovalo. Ale řekl jsem si, že slepé uličky jsou taky cenné, a že stojí za to o nich psát. Zároveň nechci říkat, že psaní deníku je blbost, jen že já jsem nepociťoval žádný pozitivní efekt. Odnáším si z toho poučení, že nic nefunguje pro každého a každý si musí najít vlastní cestu.

Úskalí psaní deníku

Nejdřív jsem si psal deník tak nějak jak jsem měl náladu. Takže první týden hodně, druhý týden méně a třetí týden vůbec. Myslím, že jestli to má vůbec fungovat, chce to pravidelnost. Podruhé jsem zkusil psát deník pravidelně, ale většinou nevěděl co psát. Tak jsem si napsal sadu otázek pro inspiraci. A bylo toho moc, neměl jsem na to čas. Pak jsem zkusil jednu otázku, Chvíli jsem psal, ale pak jsem došel k tomu, že to po sobě nečtu a nikdy číst nebudu. Tak proč to psát?

Deník se nečte

Poslední pokus odstartovala radikální myšlenka, že deník si nepíšu kvůli tomu abych ho četl. Aby ho kdokoliv četl. Zprvu se to zdálo jako nesmysl, ale pak mi to začalo dávat smysl. Cílem není literární dílo, ale soustředit myšlenky, zformulovat je a dostat ze sebe nejasné pocity. Zkoušel jsem si deník pravidelně psát. Měl jsem jasný cíl – víc pozitivního přístupu k životu. Po předchozích zkušenostech jsem psal každý večer několik krátkých poznámek. A po měsících psaní nic. Žádná změna. Tak jsem se rozhodl toho zase nechat.

Photo by Cathryn Lavery on Unsplash